Někdy terapie začíná tak ‚banální‘ otázkou: Jaký vnitřní konflikt mi brání prožívat radost?
Tak jednoduchá, čistá, zarývající se pod kůži.
Určitě ten pocit znáte. Konečně děláte něco, na co jste se dlouho těšili.. a nic.. najednou to je samozřejmost, nebo dokonce otrava.
Mám tu příběh právě jedné takové ženy, která si to dokonce sama uvědomila. Kam zmizela má radost?
Tentokrát vedl příběh rovnou do regrese, otevřel se před námi příběh duše. Krásná dívka byla sama, zklamaná a opuštěná. Slzy se valí ven. Také chce lásku, také chce objetí. Ale nemůže. Jako by byla zapovězená.
Příběh nás vede ještě o trochu hlouběji. Žijí s otcem sami, žádný muž k ní nepronikne. Usurpuje si ji pro sebe a ona bloudí rozlehlým domem jak tělo bez duše.
Copak se stalo dívenko? Bylo to někdy jinak? Zažila jsi někdy radost? Pamatuješ se? Jdeme dál proti proudu času. Objevuje se před námi dívenka, radostně běhá po zahradě a dovádí s maminkou. Ach, být s maminkou je pro malou holčičku tak krásné a sladké.
Jenže se to brzy mění. Maminka zemřela při porodu i s děťátkem a jako by s maminkou zemřel život i v holčičce. Otec truchlí sám. Holčička je ponechaná napospas prázdnému paláci. Tolik jí chybí obětí, porozumění. Podpora dospělého, který by ji tou bolavou událostí provedl. Děti se někdy neptají.. a přeci to potřebují slyšet. „Proč, živote, proč?“ „Jak s tím mám naložit? A mohu se někdy smát, když všichni okolo jsou smutní?“
Naše emoce při konfrontaci se smrtí jsou velmi silné, velmi bolavé, některé i ‚nesprávné‘, přesto k procesu truchlení patří. Ale když jsou odmítnuty. Když je odmítnutá a ‚zablokována‘ bolest, blokujeme tím celou naši citovost. Umíráme zaživa.
Holčička si z této události odnesla ponaučení, že milovat bolí (a tak je lepší to nedělat naplno), že mít děti znamená umřít (raději tedy žádné nemít) a pocit viny, kdykoliv náhodou pocítila radost (protože tatínek nikdy nepřijal ztrátu, která ho potkala).
Bylo potřeba znovu do té vzpomínky duše vstoupit a pomoci holčičce projít touto náročnou situací a ztrátou, aby její srdíčko zůstalo otevřené. Najít smíření s životem, Bohem, dovolit si prožít a uznat zlobu, vztek i tu bolest a smutek. Někdy nám dá život prostě ‚zářez‘ a nezbývá, než tu ránu přijmout a jít s ní životem dál. Tak jako jizva po operaci potřebuje čas pro péči a postupně se stává jen vzpomínkou.
Holčička si vzala zpět svou radost, rozhodla se naplno žít i bez maminky, znovu otevřela své srdce životu a lásce. Pochopila. Její energetická proměna měla velkou sílu a nepochybuji, že se brzy projeví i ve skutečném životě ženy.
Smrt je totiž rizikem života, které není možné odmítnou ani příliš eliminovat. Kdo ví, co máme napsáno v čárách života. To že zemřu já nebo nějaká má milovaná bytost není důvodem proto, abych nežila a nemilovala.
Mnohokrát mě překvapí, co si vše neseme sebou. Je to hluboce schováno a že něco není, jak by mělo být, poznáme až na vnějším projevu života, který žijeme a podvědomě vytváříme.
Cítíš, že i ty něco táhneš sebou? Možná je čas to uzavřít a osvobodit se z pout minulosti.
