Uprostřed noci, kdy jsou všichni tišší, má duše křičí.. Procházím peklem i rájem najednou.. Je těžké uvěřit v dobro pekla, když jím zrovna procházíme. A já jím procházím, cítím se rozervaná a nakonec mi z té bláznivé životní rovnice vychází opět to jediné.. Věřit v dobro..
Je to rok, co jsem psala o dušičce, která k nám do rodiny chtěla a jak jsme ji s mužem poslali pryč (https://m.facebook.com/story.php?story_fbid=409757826087369&substory_index=0&id=353786925017793). Nadarmo mi přítelkyně říkala: Počkej, prociť si to. Proč k vám ta dušička přišla? …já nic, necítila jsem nic, jen NE, čtvrté dítě je nepřípustné..
Ale teď, o rok později, jsem na začátku čtvrtého měsíce těhotenství.. Dušička k nám proklouzla ani nevíme jak, dokázala nemožné, nedávala o sobě vědět a pěkně si kořenila. Odhalil ji až těhotenský test.. „NE“ bylo opět jediné, co mě napadlo a zoufalství, že musím hned na potrat.. Ale byl pátek odpoledne, u doktorky zavřeno a tak jsem měla víkend, abych tu novinku zpracovala.. Najednou jsem tu touhu po miminku objevila.. a také strachy.. spoustu strachů.. že pro děťátko a naše děti nebudu mít dost času a pozornosti, jak je uživíme, pocit naprosté chudoby a propadu na sociální dno, strach z nepřijetí dalších členů rodiny i společnosti a mnoho dalšího. I můj muž řekl rázné NE. Vždy chtěl dvě děti a máme tři. Tohle už NE. Najednou se z nečekaného těhotenství stala hra o manželství.. Když půjdu na potrat, že to muž řekl, za několik let to vybublá.. (ženy jsou pak rozzlobené na své muže a neví proč.. a za tím je často schovaná bolest z „nedobrovolného“ potratu). Když si dítě prosadím za každou cenu já, časem se stane to samé.. (muži se cítí vysáváni a neuznání). Viděla jsem při terapiích i rodinných konstelací mnohokrát, co to s manželstvím udělá.. Nakonec se nám podařilo postavit se svým existenčním strachům a společně jsme se rozhodli si děťátko nechat..
Po měsíci klidu ale od doktorky přišly špatné zprávy.. nevypadá to ani trochu dobře s vývojem miminka a jeho srdíčkem..
A já tu teď sedím s pocitem jízdy na horské dráze.. Věřím v zázraky. Ale také vím, že se nemusí vždy stát. Omlouvám se tu Bohu i vesmíru, jak jsem byla malicherná a hloupá, když jsem myslela na pohlaví miminka (druhá holčička nám v rodině hodně chybí), na finance, čas i své milované povolání.. a zapomněla na to nejdůležitější – zdraví a dušičku miminka..
Jsem na citové houpačce.. Střídají se pocity hluboké lásky k miminku i naděje, že může být dobře.. vždyť je tolik metod a možností jak vědomě pracovat se svým zdravím a naladěním, tolik zázraků už jsem viděla.. Do toho vstupuje mé racionální já, které mě konfrontuje otázkou, co budu dělat, když výsledky budou opravdu špatné? Jak se k tomu postavím? Na co mám sílu a na co už ne? Snažím se zůstávat pravdivá a citlivá sama k sobě.. A při vybarvování jedné terapeutické mandaly od Springlover mi dochází, že nemohu zachránit nikoho, kdo nechce být zachráněn, že nemůžu uměle udržovat při životě něco, co k životu není. Vracím miminku zodpovědnost za jeho zdraví.. Pomohu ti, když budeš chtít.. Dokážu nemožné.. ale pokud to není tvá cesta… Pokud jsme tu teď spolu kvůli něčemu úplně jinému… Cítím, jak mě to přesahuje, jak jsou energie staré a těžké.. Odevzdávám se osudu, přestávám bojovat.
Nesčetně hovorů s miminkem i modliteb, co mám dělat, kudy se dát.. Odpověď od miminka: „Nech se dál vést, děláš to dobře.“ ve mně vyvolává obrovskou vlnu pláče.. vidím, jak moc jsme té dušičce na začátku ublížili.. .. okamžité odmítnutí.. nejen od nás rodičů, ale i širší rodiny.. (zlomili jsme jí srdíčko, které má teď nemocné..).
Přesto vím, že bych ani nejmenší krůček nedokázala udělat lépe nebo rychleji.. a tak v tom mém pekle stejně docházím do jediného smysluplného bodu, hledám v té tmě světlo.. že to má smysl, že je nějaké vyšší dobro a souvislost, které já teď jen nevidím..
Nejsem jediná, kdo prochází těžkým obdobím. Pořád věřím, že i ty nešťastné příběhy někde tam v budoucnosti mají své šťastné konce.. pro mě i pro vás..
