Zdekovaná celá rodina, naložené auto a my stojíme na blikačkách u krajnice rychlostní silnice a nevíme, co bude s autem dál..
To jsou ty nevýhody vědomého života. Vše se děje rychle. Mě tedy ultrarychle.. Vlastně mě to vůbec nepřekvapilo.
Vyrazili jsme k moři. Tentokrát dost na divoko a tak jsem nebyla dopředu připravená. Snažila jsem se vše nachystat, aby před dlouhým dnem v autě byl i dlouhý spánek.. a ono se to – opět – nepodařilo. Brzký ranní odjezd se protahoval a atmosféra houstla.
Ani odjezdem se to nezlepšilo, vřelo to dál. Snažila jsem se uvolnit meditací, ale stále mě někdo vyrušoval.
Cítila jsem své rozladění, naštvanost zaměřenou proti mému muži a říkala jsem si.. to není dobré, to není dobré.. takto se akorát vybouráme..
Z myšlenek mě vytrhlo „dopr*dele, dopr*dele!“ ..a už jsme stáli u krajnice. Na palubní desce auta stála výstraha ‚Pozor, poškození motoru.‘
V mžiku se naštvaní všech rozplynulo a řešili jsme praktickou otázku: co dál.. Před námi 900 km tam.. a poté 900 km zpět. K domovu 100 km. Jasně, že mi to bylo hned jasné.. Však jsem to vytvořila!
Rychle se ladím. Auto bude dobré, je to jen zdvihnutý prst. Po několika telefonátech s autoservisáky a mnoha zavřených servisech je rozhodnuto. Jedeme dál. Tentokrát již bez vnitřního tlaku.
Takžeee.. Byla to náhoda?!
