Tak jsem to konečně pochopila, proč nemám ten „správný papír“ na to, co dělám.
Mnoho let mě to tížilo. Cítila jsem se díky tomu méněcenná a zpochybňovala jsem své kompetence.
Teprve včera mě napadlo položit si tu správnou otázku: „Proč nemáš ten papír? Nějaký významnější (pro vnější svět) certifikát?“ Nejprve jsem se plácala v obvyklých odpovědích, jako že rodiče a ta škola a děti.
A pak mi to došlo.
Nic z toho, co jsem studovala a čím jsem v rámci seberozvoje za těch 20 let prošla, jsem nestudovala s úmyslem být terapeut. Takový ten školní model, kdy něco studuji, nalejí do mě znalosti, udělám zkoušku, dají mi razítko a jdu to dělat. Krom celoživotního pnutí pomáhat druhým a chápat jejich svět jsem si nikdy neřekla: „To vypadá jako dobrý nápad, zkusím být terapeut.“
Život ho ze mne vytvořil, když jsem se prala se svými životními překážkami, slabostmi a bolestmi. Vy jste ho ze mě vytvořili, když jste za mnou chodili se svými trápeními, protože vám naše sdílení pomáhala. Stala jsem jím na své dvacetileté cestě za sebepoznáním, kdy prvním člověkem, kterému jsem skutečně pomohla, jsem byla já sama.
Teprve včera mi to docvaklo. Překlopilo se to z rozumového „já vím“ do prožitého „já cítím“. I teď, jak to tu píšu, má tohle pro mě velkou hodnotu. A kdybych znovu měla na výběr, volila bych opět tuto cestu. Méně dopředu dlážděnou, více vlastníma rukama stavěnou.
Wow, tak takhle chutná hluboké sebepřijetí. Není to oslava úspěchu pro druhé, ani pocit, že jsem to dokázala. Ale hluboké a vyživující přijetí mé cesty. Pocit uvnitř, který ani nevím, jak bych vám popsala. Uvnitř se něco spojuje, co bylo dlouho odděleno. Wow co není výkřikem ven, ale takové ahawow.. aha, takhle to je a tohle to s člověkem udělá. Wow.
Ale ani toto místo neumenšuje můj hlad po dalším vzdělání, vědět víc, chápat víc, ještě hlouběji porozumět principům života a lidské duše.
Již rozumím slovům svého učitele, když říká: „Učil mě život.“ Nakonec.. všechny nás učí život. Jen se jím nechat učit a vést.
