Potkala jsem anděla a měl polámaná křídla..
Na terapii přišla žena. Valí se na ní další a další nemoce. Nedaří se jí vrátit do zdraví. Sama mi hlásí.. „Já to fakt nevidím.“ I ona pomáhá druhým a umí do sebe nahlédnout. Ale toto je něco, kam nevidí.
Nechápe. Má skvělého partnera, žije své poslání a i další oblasti jejího života jsou v pořádku. Jen to zdraví..
Noříme se do jejího podvědomí a příběhu. Objevuje se anděl, který pečuje o všechny. Tolik podpory jim dává.. ale sám.. sám je unavený. Vyhořelý. Tolik dává. Ale má pocit, že na něj Bůh zapoměl. Copak dělá něco špatně? Něčím zklamal?
Jdeme hlouběji a zjišťujeme, co se to děje v příběhu duše. Přijala svůj úkol být světlem pro druhé.
Ví, že být světlem pro druhé může jen tak, že je sama sebou.
A že být sama sebou znamená DĚLAT RADOST DRUHÝM a hledat, jak z toho mít radost i pro sebe.
Bingo! Ach, milý anděli, popletl sis to. Být sám sebou znamená MÍT RADOST Z TOHO, KÝM JSME a ta radost je občerstvením a inspirací těm, kteří o to stojí.
Jen takové malé nepochopení a pokřivení vedlo postupně k tomu, že anděl již nemohl být andělem. Neměl dál co dát, protože se rozdal.
V čem je ten drobný rozdíl? Buď můžu vést kurz s myšlenkou na do, že to dělám pro druhé (tj. dávám energii jim, rozdávám se) … a nebo ten samý kruz vedu/tvořím proto, že to miluji, že tak mohu zažívat sama sebe.. a zároveň mám radost, že na kurzu i ti druzí mohou zažívat sami sebe. Děje se to samé. Jen energie teče jinak.
Ale…
Ale tento příběh měl i druhou vrstvu. Té ženě před několika lety zemřel milovaný muž. Znenadání zůstala na vše sama. Obstála. Naučila se obstarat vše potřebné. Vytvořila nový vztah. Ale.. kus její duše zůstával s milovaným manželem. Jako by stála mezi životem a mrtí, aby byla na blízku živým i mrtvým. Jen pro její tělo už to bylo moc. Musela se rozhodnout. Vybrat si, zda se vrátí naplno mezi živé, nebo se vydá mezi mrtvé.
Pláč, úleva, smutek i láska.. vše v jednom a velké síle. Cítily jsme to obě dvě, jak se jí vlévá nová krev do žil.
Bude žít. Bude zdravá. Bude šťastná. A dál bude naplňovat své poslání. Jen už to nebude dělat do roztrhání těla pro druhé. Ale radost z naplnění pro sebe.. což bude tím skutečným přínosem pro druhé.
Byla to veliká vnitřní práce. To pak máte pocit, že jste složili vagón uhlí. Ale stojí to za to. Změnit své hluboké vnitřní vzorce a nastavení.
Těším se s ní. Anděly tenhle svět potřebuje. Ale i andělé musí v první řadě pečovat o sebe. Jinak rychle vyhoří. Rozdají se. A pak raději zmizí…
Já vás, andělů, mám kolem sebe fůry. A těch vyhořelých ještě víc. Občas se mi to také děje. Přijde myšlenka, že bych se raději nechala zapřít. Že raději půjdu na kasu nebo dělat účetní. Pak vím, že jsem se ..opět.. zapomněla postarat o sebe. Buďte k sobě citliví. Svět anděli potřebuje.
