Když jsem prožívala ztrátu miminka, tak jsem se v té tmě držela jediné jiskřičky, kterou jsem znala.. že vše, co se děje je dobré. I když tomu nerozumím, i když to bolí.. Důvěřovala vedení života. Má schopnost odevzdání se životu, nechat se vést tím něčím nad námi, v těch měsících velmi sílila (i když jsem to v té době neviděla, stále jsem měla pocit, že se propadám, že neexistuje způsob, jak se s tím vyrovnat).
Ale on existuje a já ho pro sebe našla. Když s ženami mluvím o bolesti, o tom nejhlubším dnu, kdy to duši rve na tisíce kousků.. vím, o čem mluví. A předávám jim víru, schopnost i nástroje, jak opět zcelit svou duši i srdce.
Právě mám za sebou jednu takovou terapii s klientkou, kdy nás její duše dovedla do regrese a obrovské, obrovské bolesti ze ztráty milovaných. Tenkrát se jí nepodařilo najít vnitřní smír. Naopak. Její duše odcházela plná zloby, hořkosti a bolesti.. vůči mužům, vůči vlastnímu tělu i roli ženy vůbec. Ta bolest mi ještě teď rezonuje nitrem. Tak důvěrně ji znám. Během terapie jsem jí pomáhala najít stav hlubokého smíření, víru a schopnost ženy se znovuzrodit a poskládat i z té nejhlubší rány.
Když totiž něco takového nastane, duše sebou táhne bolest dál, dokud nenajde způsob smíření a vyrovnání se s minulostí. Asi vás ani nepřekvapí, když řeknu, že žena z dnešní terapie nemá muže, ani děti. Že její tělo dokonce odmítá tvořit hormony, vytváří neplodnost. A ona opět po těchto vztazích začíná toužit..
Cítíš, že i ty máš v sobě nějaký dluh z minulosti, který ti brání být tím, kým doopravdy jsi?
