Tak naším domem prošel Covid.. a bylo to vskutku zajímavé setkání. Od té doby, co se objevil, jsem ho pozorovala a ladila se na to, co vlastně přináší či bere, hledala jsem psychosomatické souvislosti. Ani u této nemoci jsem nepochybovala, že je to „hra dvou“, vnitřního prostředí a vnějšího viru. Ale zároveň si říkala.. co já vím, je to něco nového.
Mno, není lepší vzorek než vlastní rodina, kterou dobře znám a viděla jsem vše minutu za minutou.
První onemocněl děda (manželův otec), pravděpodobně při návštěvě lékaře. Ten se onemocnění nejvíc bál a predispozice k těžšímu průběhu měl jako astmatik největší. Ale.. má krevní skupinu 0. Nemoc se ho dotkla teplotou a o něco delším trváním, než je obvyklé, ale jinak bez potíží.
Druhá onemocněla babička, jeho žena. Té nebylo vůbec dobře, vypadalo to jako střevní chřipka, která se ale nelepšila. Babička chřadla každým dnem víc a víc a bylo vidět, jak postupně svůj boj prohrává. Neměli jsme podezření, že to je Covid, dokud tuto variantu nevyslovila po telefonické konzultaci lékařka. Babička nejedla, z jídla jí bylo zle, málo pila. Jak dny plynuly, byla víc a víc dehydrovaná a slabá, postupně i dezorientovaná. Nakonec jsme volali záchranku, která ji napodruhé odvezla do nemocnice, kde kromě dehydratace zjistili středně těžký zápal plic a nízkou saturaci kyslíku. Naštěstí týdenní pobyt na JIP, zavodnění a zaléčení zápalu plic pomohlo a babička se touto dobou již zotavuje doma.
Třetím, kdo onemocněl, byl můj muž, který se více než týden intenzivně staral o babičku (jeho maminku). Nejprve to s ním bylo nahoru dolů.. jeden den horečka, druhý den mu bylo dobře.. ale on místo odpočinku byl hned aktivní.. až se to zhouplo a bylo mu zle snad 14 dní. Měl tu samou formu, co jeho maminka. Nemoc se u něj neprojevovala kašlem a problémy s dýcháním, ale křečemi v břiše. Když snědl sousto, okamžitě zezelenal. Bez dostatečné výživy, v horečkách den za dnem chřadl. Každým dnem vypadal víc a víc jako zombie. Teprve těsně před Vánoci se jeho stav začal zlepšovat.
Po manželovi došlo na mě.. celou dobu jsem v tom byla vědomě. Vnímala svou únavu z přípravy Vánoc. Pečení, dárečky, úklid, práce.. do toho všichni zavření doma, výuka dětí, bez podpory muže. Vnímala jsem určitou vnitřní část, která měla chuť se té starosti „zbavit“ a také onemocnět.. a třeba i tímto nedobrovolným půstem zhubnout… Jenže kdo by se o nás postaral? Zůstaly by tu 3 děti.. Kdo uvaří? Kdo dohlédne na to, kolik času tráví u PC her? Kdo zařídí Vánoce? To vše se mi honilo hlavou.. vědoma si toho, co to je NE-MOC.. „Potřebuješ ji?“, ptala jsem se sama sebe.. Každý den.. několikrát denně.. jsem volila zdraví a dobrovolný odpočinek. Nemoc u mě proběhla tak, že mě jeden den bolela hlava, druhý jsem měla horečku, třetí den zvýšenou teplotu.. pak už jsem balancovala na hraně.. cítila jsem, že nemám svou obvyklou sílu.. i že mě lechtá na hrudníku.. a tak jsem každý den velmi citlivě volila, co je opravdu potřeba udělat a co už ne. Vánoce se blížily a já nemohla na krok z domu.. tolik toho bylo třeba ještě udělat! Ale sil ani možností nebylo. Nakonec, tři dny před Vánoci jsem kapitulovala a svolala děti.. „Možná nebudou Vánoce. Možná s námi nebude tatínek u štědrovečerního stolu.. Možná nebude stromeček. Rodinnou radu jsem ukončila slovy, že při nejhorším si na Štědrý večer uděláme palačinky a podíváme se na pohádky. Asi vás nepřekvapí, že děti zajásaly. Ony to nevnímaly jako ztrátu.
Je až zvláštní, že ve chvíli, kdy jsem všechno vzdala se situace začala obracet..
Hodně Covid vnímám jako nemoc „srdce“, nemoc dávání a přijímání. Když se podívám, co u manželových rodičů způsobila, tak vidím změnu. Babička doteď byla hnacím motorem. Pro dědu vše dělala, vše zařizovala ona, obskakovala ho a rozmazlovala.. bez toho, že by jí to děda vracel. Odkládala své radosti ze života na až.. Teď se stará děda.. ona nemůže, nemá síly a následkem nedokysličení se některé věci musí učit znovu. Je nucená přijímat péči a děda je nucený dávat.
U mého muže mě také těžký průběh nepřekvapil. Byl to pro něj těžký rok. Měl dobrou práci v hotelu, vypracoval se na vysokou úroveň. Už několik let jsme mluvili o tom, že by měl odejít, že ho ta práce „vysává“. Teď to udělal Covid. STOP. Naprosto nešetrně zastavil cestovní ruch.. A můj hrdý silný muž je najednou bez práce i bez vidiny, kam dál. Téměř celý ten rok ho to vnitřně spalovalo. Teď to dokončila nemoc. Jeho stav byl naprostým odrazem jeho bezmoci a dna. Je jedno, kolik mu je let.. je čas jít dál. Začít něco nového. Pro něj určitě.
Ještě máme 3 děti. Ty neonemocněly. Nejstarší syn zakašlal jeden den, kdy si den předtím usilovně přál, že chce mít coronu a nejít do školy na test. Prostřední dceru jeden den bolelo břicho, těžko říct, zda to bylo Covidem. Nejmladší syn zůstal zdravý, i když se nám cpal do postele i v době největší nemoci. Pamatuji si, jak jsem jasně cítila, že odepřít mu přístup k nám s ním otřese a oslabí ho mnohem víc, než když bude v naší blízkosti.
Teď jsme již zdraví, přirozeně očkovaní, změnění. Přeci jen kolem nás prošla smrt. Vystavila účet našim vztahům a hodnotám.
