Z vnějšího pohledu se máš skvěle, daří se ti, měla bys být šťastná. Ale nejsi. Někde uvnitř to bolí a strádá. I když není jasné proč. Není důvod..
Ten pocit mi byl důvěrně známý. Byl život, povrchní radosti i starosti, pak prostor prázdna.. a pak já. To hezké zvnějšku se nedostávalo dovnitř. Nevyživovalo. Netěšilo. Uvnitř zůstávalo jakési konstantní smutno.
Je to ten kontrast, když ti někdo řekne: „Miluji tě.“, a ty se dál cítíš nemilovaná. Obdivně vzdychne: „Jsi krásná.“, a ty se dál cítíš ošklivá. Jsi v partě s přáteli.. a přesto se cítíš sama.
..to se znovu a znovu ozývá naše zraněné vnitřní dítě, které se uzavřelo před světem, aby nebylo dál zraňováno. Roky plynuly, my se měnili, ale tato naše část tam zůstala jako začarovaná a dál vysílá svou náladu do našeho již tolik proměněného života.
V Aktivní terapii se vydáváme znovu a znovu k těmto zapomenutým koutům duše, abychom vnesli tam vnesli světlo a lásku a navrátili tyto střípky osobnosti opět k nám samotným. Postupně dochází k scelování a mizí ta ‚izolační vrstava‘. Konečně proudí to hezké až do tvého srdce. Ožíváš na všech úrovních.
