„Mami, mě bolí bříško.“ Věta, kterou slyšela od svého dítěte snad každá maminka. Zrovna takovou větu uslyšela i maminka jedné desetileté holčičky. Jenže to nebylo jen tak obyčejné bolení. Tentokrát holčička nemohla jíst, chodila bolestí ohnutá. Maminka ji pozorovala a přemýšlela, jak je to vážné. Místo bylo pocitově teplejší a vyvstávala otázka, zda to není zánět splepého střeva. Maminka váhala, zda vyrazit na pohovost nebo ještě vyčkávat. Sama s psychosomatikou a nemocemi-emocemi umí velmi dobře pracovat. Nakonec mi napsala druhý den dopoledne.
Nejprve jsme vyhodnotily stav holčičky. Dvakrát zvracela, bolest i pohmatová, nechutenství. Ale bez teploty a stav celkem setrvalý jako předešlý den. Prostor pro pohled z jiného úhlu tedy byl. Položila jsem první otázku (kterou mimochodem pokládám snad pokaždé): „Stalo se něco významného/nepříjemného v životě holčičky předtím, než u ní propuklo toto bolení?“ Odpověď zněla ano. Nepříjemnosti se spolužačkou (v rámci tématu osobních hranic a uchopení své vnitřní síly postavit se za sebe), se kterými si naše holčička neuměla příliš poradit. Rozběhla se intenzivní komunikace s maminkou o tom, co se stalo, jak zdravě se s tím vypořádat a jak maminka může své dceři pomoci.
První proběhlo pojmenování a spojení ne-moci se situací ze školy. Již v tuto chvíli přišel první uvolňující vodopád slz. Dalším krokem byla vizualizace/přehrání té bolestné chvíle a jak jinak mohla dcera reagovat. Zkoušely to spolu jako divadlo, tak aby si holčička lépe osvojila mechanismy, kdy říká NE. Po této části maminka hlásila další zlepšení. Jako poslední krok jsme využily arteterapii. Přenést pocity z těla na papír. Zkuste to někdy sami, je to neuvěřitelně účinné. Jakmile to bylo „venku“, vznikl prostor pro léčení, zacelení. Holčička sama začala to místo „opečovávat“, aby zas bylo zdravé. Po domalování prohlásila, že má hlad. Celkově se rozzářila, bolest odezněla a bylo zřejmé, že pohotovosti již nebude třeba.
Tato intervence trvala 1-2 hodiny.. a holčička se proměnila před očima. Bolavé místo v bříšku se zklidnilo, zapálení zchladlo, bolest zmizela. Je to krásné a mé srdce je přeplněné radostí. Na závěr holčička sama po několika dnech vyhledala svou spolužačku, aby jí otevřeně řekla, jak moc se jí nelíbilo to, co se odehrálo. Ta to přijala a dokonce se omluvila. Krásný příběh, krásný konec, krásně zřetelné souvislosti.
Neoddělujte svou duši od svého těla. Naopak! Kdykoliv přijde bolest, nemoc.. spojte je. Ptejte se sami sebe, kterou svou emoci jste přehlédli, zametli či schovali do svého těla. Když ji mohu uzavřít dovnitř, mohu ji i zpětně uvolnit. Přeji vám všem zdraví a krásný den.
