Můj miláčku milovaný,
už jsme na to jenom sami,
je čas rozloučení,
je čas rozloučení,
je čas rozloučení…..
Trhá mi to tu srdce. Dlouho jsem nevěděla, kudy dál, prosila Boha o vedení i o pomoc.. a dnes v noci.. opět v té hluboké noci, rozložila své milované karty.. tak tedy kudy? Převzít zodpovědnost za život svůj i miminka a ukončit to, co není k žití? Nechat to na Bohu, ať nešpiním své ruce? Nebo jiná možnost… Jaká..? Jaká asi..
Karty jsou na stole a já vím,.. a vidím… Třetí možnost je zázrak.. Jak silné pokušení, uzavřít smlouvu s ďáblem, použít všechno, co znám a co jsem se za ty roky naučila, a změnit běh dějin, nechat téct řeku proti proudu… Jestli to umím? Umím. Jestli to je správné? ……….. není……. Vidím to, a je to tak lákavé…. Vidím to a naplno si uvědomuji, jak nechci to miminko pustit… jak moc si ho přeji ve svém životě..
Na jaře mi bude 40, a toto je pravděpodobně opravdu to poslední děťátko v mém životě.. Miluji ho.. a vím, že to nemá smysl.. a přitom je to tak důležité.. Je to naposledy, slibuje mi dušička toho miminka.. naposledy, co tu je jen na skok.. Dopřeje nám osud někdy… někdy… spolu prožít společný dlouhý šťastný život? …mámy mi asi rozumí.. Trhá mi to tu srdce.. nechci ho nechat jít… když jsme se konečně sešli.. (ještě, že umím psát poslepu, slzy se mi koulí po tváři jak hrachy..). Bolest, které jsem se vždy bála.. umře mi mé dítě.. a já to svým rozhodnutím ještě urychlím.. přitom se na mě ten andílek dívá, a říká mi: „Čekám jen na tebe.. Až mě pustíš..“ …pořád ho nechci pustit.. a přitom už vím.. ještě před tím zásadním dnem na astrologickém nebi 13.7.2018.
Můj učitel Karel Daněk mi už před 10 lety říkal, že hvězdy mi v oblasti rodičovství nadělily obtíže.. a že mám štěstí, že děti bezproblémově mám… Jenže, každý z nás má své lekce, kterým stejně neujde.. ať tak, či tak.. A mé dno.. co mě roztrhá na cimpr camr.. a navždy změní.. přichází právě teď..
Přitom je to pokušení tak lákavé.. Přepsat běh času.. když čas vlastně neexistuje.. tak snadné.. ale né zadarmo.. A tak ohýbám svůj hřbet.. dobrovolně.. Má lásko.. mé krásné miminko.. propouštím tě.. jsi volné.. a mě to tak bolí.. snad naposledy na takovou chviličku.. A fb i film mi přehrává okamžiky, které musím znovu vidět.. Malé dítě s nevyléčitelnou nemocí, co zažívá tolik bolesti.. a film, kde se střídá smrt i život.. i celoživotní postižení…
A proč to všechno píšu? Protože vím, že v tom nejsem jediná.. A přitom těch informací je tak málo.. jako by nic takového neexistovalo.. Jen rychle dát tu „věc“ pryč.. Jenže mé dítě.. ať sebevíc malinké.. pro mě nikdy nebylo věcí..
Co je přede mnou? Pravděpodobně vědomý porod/potrat.. a pak sepíšu, proč… Proč k nám toto miminko přišlo a co vše mě naučilo.. A že není konec.. příčin, následků, a aha momentů.. Važte si přítomnosti.. i všech výzev.. i když bolí jako čert.. Jsem s vámi..
Edit v denním světle..
Nehroutím se. Neutápím se v depresi. Můžu se radovat i smát, prožívám i užívám si okamžiku, tak jako kdykoliv předtím. Prostě plavu v moři života. Někdy mě vlna smete až na dno a pořádně otluče.. a stejně zase vyplavu.. a nadechnu se.. a raduji se.. žiju..
Edit 2..
Neplačte pro nás. Pokud můžete, věnujte tomu našemu andílkovi myšlenku. Věnujte mu na okamžik lásku a úsměv. Je to tak v pořádku. Zrozením ani smrtí nic nekončí. Ať tato dušička odejde ze života naplněna bezpodmínečnou láskou a přijetím ve své nedokonalosti. Ať se jí splní to, pro co si sem přišla..
