Už jsem zapomněla, jaké to je mít menstruaci. Jako vážně. Na začátku roku mě téměř z ničeho nic opustila. Zřejmě pod vlivem nadměrného stresu z ukončení vztahu s manželem po 20ti společných letech. Ani jsem se nenadála a byla tu menopauza.
Jenže krom toho, že člověku dojde, že je vážně starý, pardon zralý, a že to čtvrté živé dítě už opravdu mít nebudu, tak mi v ní je překvapivě fajn.
Návaly, nijak dramatické, jsem vnímala jako příjemné teplo, co se rozlije tělem a které mi dává vědět, že je ve mně ještě oheň. A že mám sny. Že jsem svou mateřskou a pečující roli naplnila až po okraj a že je čas jít dál. Dovolit si (o)pustit důvěrně známý status a vydat se do vod zatím nepříliš prozkoumaných.
Kým budu, když nebudu mámou? Kým jsem, když nejsem manželkou? Jak a kde budu žít, když svá přání a čas nepodřizuji přání a potřebám muže a dětí?
Menopauza mě dostihla přesně ve chvíli, kdy skončila jedna velká a důležitá kapitola mého života. Vše, co jsem považovala za svaté, co mě tak naplňovalo, je pryč. A přede mnou neznámo.
V hlavě mi zněla slova jedné nádherné a moudré ženy, porodní asistentky, která byla se mnou u porodu všech čtyř dětí. Říkala mi: „Adélo, je to skvělé. S menopauzou se ženské tělo vrací do energie dítěte. Žena pak má vždy mnoho energie, radosti a lehkosti.“ Věřila jsem jí. Viděla jsem na ní, že sdílí svou zkušenost zdravě uchopeného přechodu ženy do etapy, kdy již neslouží rodině, ale více sobě a třeba i společnosti. Tenkrát jsem si říkala: „Tohle si chci zapamatovat a takto touto branou zralosti projít.“ Vypadá to, že se mi to povedlo, ta předávaná zkušenost a esence zůstala ve mně.
Pravda, zatím nerozumím svému tělu. Je to jak nová bytost, která funguje podle pro mně neznámých pravidel a přibírala jsem snad jen z toho, že jsem dýchala. Ale jinak mi bylo moc hezky. Pěkná pleť, netrápily mě pupínky, výkyvy, kontinuální energie. Zvykla jsem si rychle.
O to více jsem teď šokovaná, když mám po půl roce menstruaci. Jak silně cítím ty energetické výkyvy. Jak silně si tělo říká o to, co potřebuje. Po tom odstupu to vnímám o tolik intenzivněji. Nemám přístup ke konstantnímu zdroji energie. Hormonální křivka mě vleče všemi svými podobami.
Nechyběla mi. Ani se nezlobím, že je zpět. Ale smekám před všemi ženami, které jsou vlečeny svou hormonální bouří. Je to mnohem větší záhul, než jsem si v té každodennosti dokázala všimnout.
Zase chvíli pojedu brzda – plyn. Ale tentokrát s hlubokým porozuměním a vděčností. Je to síla větší, než my.
Říká se, že jak žijeme, tak i umíráme. Někdo v boji, někdo v plynutí.
A mám pocit, že se to samé dá říct o ženském cyklu i přechodech mezi jednotlivými etapami. Jak v rámci měsíce, tak celého života.
Co je naplněné se snadno pouští.
Jdu dál žasnout nad dokonalostí těla i toho, jak s námi komunikuje. Jako bych to teprve teď mohla uvidět celé ve své čisté podobě.
A když se podělíte o svou zkušenost, budu moc ráda.
