A tak jsem řvala

A tak jsem řvala.. dlouho a děsně nahlas. Ani nevíte, jak úlevné to je..
Co se vlastně stalo? Nesnáším krabice.. Mám 3 děti a je to pořádné množství oblečení a bot, co se přesouvají sem a tam. Je jedno, jestli kvůli zimní/letní sezóně, nebo že podědíme nějaké oblečení, které je ještě velké.. nebo naopak vyřazuji oblečení, které je už malé.. ale jiným může sloužit dál. To jistě zná každá maminka.
Bylo toho zkrátka mnoho a navrch pár krabic s vánoční výzdobou.. Chodila jsem kolem nich a pokaždé vnitřně „zvracela“ z pohledu na ně. Všechno bych to šmahem vyhodila. Jen by to bylo jaksi neekonomické a navíc neekologické. Vrrr..
Uvnitř mě to vřelo. Konečně byl prostor, abych to dala do pořádku, ale to napětí bylo enormní. Krabice. Hnusný krabice a krámy. Ještě chvilka… a děti, či muž by se stali nechtěnými hromosvody mého napětí.. Jenže tentokrát se něco stalo.. Netuším, která část ve mě to dovolila.. ale bylo to tak osvobozující.. z plna hrdla jsem řvala.. znovu a znovu.. děti se divily, ptaly i přidávaly, zkoušely jaké to je, muž si jen zacpával uši.
Ale víte co? Bylo to boží. Nebylo to „kultivované“, ale bylo to osvobozující.. a nakonec jsme se tomu ještě zasmály. Je to milionkrát lepší, než pak „bouchnout“ na někoho, kdo zrovna zabrnká na předrážděné nervy.
Čistý projev emoce mezi mnou, která jsem to „dusno“ v sobě vytvořila a mnou, která jsem ho potřebovala nějak zpracovat. Doufám, že si na to příště opět vzpomenu včas.
Lepší si zařvat, než někoho seřvat.
No a pokud je to pro vás nepředstavitelné, přijďte na kurz. Pěkně spolu tu záklopku „slušnosti“ zbouráme 😉